Kronika

Historie Dvou valinorských Stromů

        Telperion a Laurelin, Dva valinorské Stromy, vypěstovaly Yavanna a Niena na zeleném návrší Ezelloharu ve Valinoru v Amanu v roce 3500 od příchodu Valar do Ardy.

    ... Yavanna jej posvětila a dlouho tam seděla na zelené trávě a zpívala mocnou píseň, v níž byly vyjádřeny všechny její myšlenky o tom, co roste na Zemi. Nienna však přemýšlela mlčky a zalévala pahorek slzami. V tom čase se Valar shromáždili, aby slyšeli Yavanninu píseň, a mlčky seděli na svých poradních trůnech v Máhanaxaru, Soudném kruhu blízko zlatých bran Valmaru. Yavanna Kementári před nimi zpívala a oni přihlíželi/

        A zatímco přihlíželi, z pahorku vyrazily dva štíhlé proutky. V tu hodinu bylo po celém světě ticho a neozýval se jiný zvuk než Yavannin zpěv. Při její písni semenáčky rostly, až byly krásné a vysoké, a rozkvetly; a tak ve světě procitly Dva valinorské stromy. Jsou nejproslulejší ze všeho, co Yavanna vytvořila, a kolem jejich osudu jsou utkány všechny příběhy Starých časů. Jeden měl tmavozelené listy, které byly zespodu jako zářící stříbro, a ze všech jeho nespočetných květů stále padala rosa stříbrného světla a země pod ním byla grošovaná stíny jeho třepetavých listů. Druhý měl listy světle zelené jako právě rašící buk; měly okraje ze třpytivého zlata. Na jeho větvích visely hrozny květů jako žluté plamínky, každý v podobě žhnoucího rohu, z něhož prýštil na zem zlatý déšť; a z náruče toho stromu se linulo teplo a veliké světlo.

        Ten první se ve Valinoru jmenoval Telperion a Silpion a Ninquelótë a ještě všelijak jinak; ten druhý byl Laurelin a Malinalda a Culúrien a v písni měl ještě mnoho jmen. Zář každého stromu v sedmi hodinách dorůstala plnosti a opět pohasínala a každý se zase probouzel k životu hodinu předtím, než druhý přestal svítit. Tak nastávala ve Valinoru každý den dvakrát mírná hodina měkčího světla, kdy byly oba stromy tlumené a jejich zlaté a stříbrné paprsky se mísily. Telperion byl starší z obou stromů a první dorostl a rozkvetl; tu první hodinu, v níž zazářil, bílý záblesk stříbrného svítání, nezahrnuli Valar do počtu hodin, ale pojmenovali ji Hodinou otvírání a od ní počítali věky svého panování ve Valinoru. Proto čas, kdy kvetl Telperion, končil šestou hodinou Prvního dne i všech radostných dnů potom až do Zatmění Valinoru, a ve dvanáctou hodinu dokvétal Laurelin. Každý den Valar v Amanu tedy trval dvanáct hodin a končil druhým míšením světel, kdy slábl Laurelin a sílil Telperion. Světlo, které se rozlévalo ze stromů, však vydrželo dlouho, než je odnesl vánek nebo než vsáklo do země, a Varda střádala rosu Telperionu a déšť, který padal z Laurelinu, ve velkých kádích podobných svítícím jezerům, jež byly pro celou zemi Valar jako studnice vody a světla. Tak začaly Dny blaženosti Valinoru, a tak také začalo Počítání času.

Valinorské stromy

        Když pak Valar objevili ve Středozemi Prvorozené, pozvali je do Valinoru, neboť pouze a jenom tam přebývalo světlo Stromů, kdežto Středozem byla potemnělá a jen světlo Vardiných hvězd dopadalo na její povrch. Velká část elfů pak skutečně přijala pozvání a odešla na přes Moře do Blažené říše. To byli Eldar, kterým se říkalo také Calaquendi, neboť žili spokojeně ve světle Stromů a tento svit jim zářil v očích dokonce i poté, co Stromy zanikly.

        Melkor totiž Stromy, stejně jako ostatní díla Valar, nenáviděl, protože žárlil na jejich krásu a dokonalost, a toužil po jejich zničení. K této nenávisti se ještě později přidala zášť k Eldar a jejich výtvorům. Tak se stalo, že Světlo Stromů potemnělo, tak, jak se rozmáhaly Melkorovy lži v srdcích Eldar a blaženost Valinoru byla narušena. Nakonec došel Melkor neviděn do temného kraje Avatharu,      

      ... kde v hluboké černé rokli pod horami žila strašlivá Ungoliant v podobě obludného pavouka, který tká své černé sítě v horské rozsedlině. Tam sála všechno světlo, které mohla najít, a předla z něho temné sítě rdousící temnoty, až k jejímu příbytku nepronikalo žádné další světlo, a tak hladověla. Teď přišel do Avatharu Melkor a vyhledal ji. Tam, v černých stínech, kam nedohlédl ani Manwë ze svých nejvyšších síní, kul Melkor s Ungoliant svou pomstu.

       Když se s Melkorem vypravili, utkala kolem nich Ungoliant plášť tmy; Nesvětlo, v němž se věci zdály nebýt a jež oči nemohly proniknout, protože bylo prázdné.

       Byl právě sváteční čas, když Melkor s Ungoliant dorazili k zelenému návrší na němž rostly Dva Stromy. Všichni obyvatelé Valmaru však byli v Manwëho síních na Taniquetilu, kde se radovali a vzdávali hold a chválu Eruovi.

       Vypráví se, že právě když Fëanor a Fingolfin stáli před Manwëm, nastalo míšení světel, kdy svítily oba Stromy a mlčící město Valmar se naplnilo stříbrnou a zlatou září. Právě v tu hodinu přispěchali přes valinorská pole Melkor a Ungoliant, jako se míhá stín černého mraku hnaného větrem nad osluněnou zemí, a přišli k zelenému návrší Ezelloharu. Pak se Ungoliantino Nesvětlo vzedmulo až ke kořenům stromů a Melkor vyskočil na návrší. Svým černým kopím udeřil oba Stromy až do jádra, hluboko je ranil a jejich míza vyprýštila jako krev a rozlila se po zemi. Ale Ungoliant ji vysála a pak chodila od Stromu ke Stromu a přikládala svůj černý sosák k jejich ranám, až byly vysáty, a jed smrti, který měla v sobě, pronikl do jejich tkání a usušil je od kořene po větve a listí, a ony zašly. Žíznila stále, šla k Vardiným studnicím a vypila je do dna; ale když pila, říhala Ungoliant černé páry a nadouvala se do podoby tak obrovité a ohyzdné, že Melkor dostal strach.

       Tak padla na Valinor velká tma. O činech onoho dne se mnoho vypráví v Aldudénië, kterou složil Elemmírë z Vanyar a kterou znají všichni Eldar. Žádná píseň ani příběh však nemohly obsáhnout všechno hoře a zděšení, které tehdy nastalo. Světlo zhaslo, ale Tma, která následovala, byla víc než ztráta světla. V té hodině vznikla Tma, která se nezdála nedostatkem něčeho, ale věcí, která má vlastní bytí: byla totiž zlobou vytvořena ze světla a měla moc bodat do očí, vnikat do srdce a mysli a rdousit samotnou vůli.

Linie Bílého stromu

       Nejprve byly dva valinorské Stromy: Telperion a Laurelin. Z těchto vytvořila Yavanna obraz pro Eldar v Tirionu, který se jmenoval Galathilion. Byl to Bílý strom, z něhož pocházel ten, který se na Tol Eressëi jmenoval Celeborn.

       Jeho semenáček přinesli Eldar jako dar na Númenor, kde jej nazývali Nimloth a rostl tam na náměstí před královým domem v Armenelosu až do příchodu Saurona za dnů posledního krále Ar-Pharazôna. Sauron jej tehdy zťal, rozsekal a nakonec spálil na obětním oltáři ve svém chrámu před královým domem. Elendilovu synovi Isildurovi se však na poslední chvíli podařilo jeden plod Bílého stromu zachránit, a tak mohla jeho linie pokračovat. Po příchodu do Středozemě a založení Království ve Vyhnanství jej Isildur zasadil před svým domem ve svém sídle Minas Ithil. Tam rostl až do r. 2000 T.v., kdy byla Minas Ithil dobyta Prstenovými přízraky a vydrancována.

       V roce 2 T.v. však Isildur, před svým odchodem z Gondoru, zasadil semenáček Bílého stromu v Minas Anor, kde pak rostl až do smrti dvacátého šestého krále Telemnara v r. 1636 T.v. Avšak jeho synovec Tarondor, který po něm nastoupil, zasadil v citadele nový semenáček.

       Když pak v r. 2872 T.v. zemřel dvacátý první správce, Belecthor II., zahynul i Bílý strom v Minas Tirith; nechali jej však stát, "dokud se nevrátí král", protože nebylo možno nalézt žádný semenáček. Mrtvý strom tak stál celých 147 let, než se naplnila ona slova. V roce 3019 T.v. se totiž skutečně vrátil do Gondoru král, kterým nebyl nikdo jiný než Elessar Elfkam, vítěz Války o Prsten, který se jako přímý potomek v linii od Isildura ujal vlády nad Znovusjednoceným královstvím Arnoru a Gondoru. Na jaře toho roku našel vysoko nad Městem, na svazích Mindolluiny, opět semenáček Bílého stromu a zasadil jej před Bílou věží v Minas Tirith.

       "Strom na nádvoří je stále uschlý a neplodný. Kdy uvidím znamení, že tomu někdy bude jinak?" "Obrať tvář od zeleného světa a pohlédni tam, kde se zdá všechno neplodné a studené!" řekl Gandalf.
       Aragorn se tedy obrátil, a za sebou uviděl kamenitý svah sbíhající od sněžného lemu; hleděl, a tu si uvědomil, že v pustině tam o samotě cosi roste. Vyšplhal k tomu a viděl, že na samém kraji sněhu vyrůstá semenáček stromu, sotva tři stopy vysoký. Již vyrazil dlouhé a úhledné listy, nahoře tmavé, vespod stříbrné, a na útlé koruně nesl chumáček květů, jejichž bílé lístky svítily jako osluněný sníh.
       Aragorn zvolal: "Yé! utúvienyes! Našel jsem! Hle, tady je odnož Nejstaršího ze stromů! Ale jak se sem dostala? Vždyť není stará ani sedm let."Gandalf přišel, pohlédl na ni a řekl: "Vpravdě je to semenáček z rodu sličného Nimlothu, a to byl semenáček Galathilionu, a ten byl plodem Telperionu s mnoha jmény, Nejstaršího ze stromů. Kdo ví, jak sem přichází v určenou hodinu? Toto je však starodávné posvátné místo, a než králové vymřeli a než Strom na nádvoří uschl, musel tady být zasazen plod. Říká se totiž, že plod Stromu sice zřídkakdy dozraje, ale potom v něm může život spát mnoho dlouhých let a nikdo nemůže předpovědět čas, ve kterém procitne. Pamatuj na to. Pokud někdy plod dozraje, měl by být zasazen, aby rod nevymřel ze světa. Zde ležel ukryt ve výšinách tak, jako Elendilův rod ležel ukryt v pustinách na Severu. Přesto je rod Nimlothu mnohem starší než tvůj, králi Elessare!"
       Aragorn pak jemně položil ruku na stromek a hle: jako by se jen lehce držel v zemi, byl vytažen bez úhony; Aragorn jej odnesl zpátky do citadely. Potom byl uschlý strom vykopán, avšak s úctou; nespálili jej, ale uložili k odpočinku do ticha Rath Dínenu. Aragorn zasadil nový strom na nádvoří u fontány a ten začal rychle a radostně růst; když přišel měsíc červen, byl obtížen květem.

Bílý strom

       A protože osud lidí a všech dobrých národů Středozemně byl vždy spojen s osudem stromů, nedopustíme již více, aby došlo k jeho ztátě či úhynu. Budeme vždy bránit Minas Tirith, stát pevně proti Mordoru a všemu zlu ve Středozemi, posilovat své řady a budovat věhlas Bílého stromu a slávu celého Gondoru. Nikdy nepolevíme a nikdy se nevzdáme. Dobro je pro nás "vším" a toužíme po tom, aby zlo bylo "ničím"..... my 

   "PATRONI BÍLÉHO STROMU"


Bílý strom



Administrace